ZELENÁ SVATOZÁŘ
ukázky z knihy

.

Pozoroval jsem lidového řezbáře, jak své dílo zpestřuje zbytky laků. Právě natíral apoštolům svatozáře na zeleno. Vracel jsem se tehdy z ekologické konference, a tak jsem se zeptal, jaký význam má ta zelená svatozář. Řekl zamyšleně: "Došel mi žlutý lak."

.

Píši jako učitel, ne jako agitátor. Chci poskytnout znalosti, ne agitovat pro to či ono řešení. Samozřejmě mám také své vlastní názory a netajím se jimi. Na konec knihy jsem připojil kapitolu osobního vyznání. Jenže o to tu přece nejde. Toto není kniha o mých názorech, je to kniha o soudobém ekosofickém myšlení. Jde v ní o to, aby čtenář získal dostatečné informace, aby si mohl vytvořit své vlastní závěry. Proto se snažím informovat, ne agitovat, text doplňuji odkazy k další literatuře a také referuji o řadě názorů, s nimiž sám hluboce nesouhlasím.

Totiž o "souhlas" či "nesouhlas" jde opravdu až na posledním místě. Nejprve jde o porozumění, o plné pochopení, o čem to vlastně je. V tom se obecně liší lidé myslící od lidí domýšlivých. Domýšliví lidé reagují na všechno "souhlasím!" nebo "nesouhlasím!", jako by to nejdůležitější nebyla věc sama, nýbrž oni sami a co oni si o ní myslí - ať už jí rozumějí, nebo ne. Rozumět ostatně sotva kdy budou: bývají příliš zaneprázdněni svým "souhlasem" či "nesouhlasem", než aby mluvčího vyslechli. Lidé myslící otázku souhlasu či nesouhlasu odloží stranou a začnou jinými otázkami. "Co to znamená, co tím myslíte? Co vás k tomu vede, na čem to zakládáte?" a ko nečně, "Co to znamená, co z toho vyvozujete?" Teprve, když důkladně porozuměli tomu, co slyšeli a četli, obracejí se sami k sobě a kladou si otázku důvodů k "souhlasu" či "nesouhlasu". O souhlas/nesouhlas jim jde až na třetím místě. Na prvním místě jde o porozumění, na druhém o důvody.

Prosím tedy čtenáře: Dejte prozatím stranou otázku, zda "souhlasíte" či "nesouhla-síte"! Vždyť často sám "nesou-hlasím"! Předkládám vám celou škálu rozporuplných náhledů a strategií, z nichž mnohé jsou mi cizí. Jde mi o to, abyste si mohli vytvořit vlastní informovaný a důsledně promyšlený názor, založený na důkladném porozumění, ne na povrchních dojmech či nálepkách bez jasného obsahu.

.

Reklama na černou limonádu z dovozu neslibuje prostě, že nabízený nápoj uhasí žízeň - což je ostatně nepravděpodobné vzhledem k obsahu cukru. Slibuje něco zcela jiného - štěstí, ne-li přímo blaženost. Žena se s blaženým úsměvem napije, kolem ní se rozezní hudba, objeví se bahamští tanečníci a ona sama je mávnutím kouzelného proutku přenesena na ostrov blažených. Podobně je tomu s reklamou na všechno od pracích prášků až po vražedně silné automobily. Reklama neslibuje výměnou za správný nákup nic menšího než.blaženost

Ta se pochopitelně nedostaví. Blaženost nezaručí černá limonáda z dovozu, ani prací prášek s modrým králíčkem, ani drahý automobil. Byl jsem kdysi svědkem, jak člověk nedávno rozvedený kopl těžkou botou do velmi drahého auta a zvolal: "Zaplatil jsem za štěstí a teď mám jen blbou kraksnu." Vyjádřil pocit podvedené civilizace.

Jenže příslib vábí dál. Reklama nás opětovně ujišťuje, že štěstí je skutečně na dosah, jen jsme si ještě nekoupili to správné, jen jsme si ještě nekoupili dost. Budeme tedy nakupovat dál. "Shop until you drop," říkají Američané. Doslova: "Nakupuj do úmoru!" Pak se ovšem touha po stále nákladnější spotřební úrovni stává stejně nekonečnou jako touha po štěstí.

Nekonečný nárok v koneč-ném světě je kořenem ekologické krize. Prý to byl Kenneth Bouldind, kdo řekl, že "pokud někdo zastává názor, že na prokazatelně omezené planetě lze provozovat neomezený ekonomický růst, je to dozajista šílenec, anebo ekonom." Bez ohledu na autora je to základní poznání: když se spotřeba stane z nástroje k uspokojení potřeb klíčem ke štěstí, vytváří nekonečný nárok, který nutně ohrožuje ekologickou stabilitu Země.