archiv

 

"JÁ" chce být normou

Existuje však velký balík sporů, které mezi lidmi vznikají z důvodů pro nezúčastněného pozorovatele naprosto nepochopitelných. Typickým příkladem bývá vztah snacha - tchyně pod jednou střechou nebo dokonce v jedné kuchyni: "Dává mi ten hrnec dolů a já ho chci mít nahoře. Ta zápražka se takhle nedělá..." atd. Nebo případ nového kněze ve farnosti, který si dovolí něco kostele přestěhovat nebo dokonce chce, aby lidé při "Beránku Boží" stáli, když "to tak nikdy nebylo!" Tady už nejde o hříchy ze strany druhých. Jde prostě pouze o jiné zvyky, o jiné představy, o tom jak se co má dělat. Proč je pro nás vlastně tak těžké přijmout odlišnost?
Připustit, že někdo může myslet jinak, vařit jinak, modlit se jinak..., pokud to co dělá, není objektivně hříšné?

Jeden kněz mne nedávno při rozhovoru o antisemitismu upozornil na to, že mj. právě odlišnost Židů žijících v tradičně křesťanské Evropě byla lidem trnem v oku. Vzpomínal, jak v jejich městečku lidi dráždilo, když Židé v sobotu zavírali krámky a chodili svátečně vystrojení do synagógy, zatímco v neděli, když oni šli na mši do kostela, Židé si klidně vytahovali rolety ve výkladních skříních a začínali pracovní den. Podle své víry a svého svědomí jednali samozřejmě správně, jednali samozřejmě tak, jak se patřilo na Židy. Problém byl v tom, že katolické "Jak se patří" vypadalo úplně jinak než to židovské. A bylo málo lidí s dosti širokým srdcem, aby je ten rozdíl nedráždil. Narážíme na hřích egoismu ve svém srdci. Na své , které chce být bohem, chce být normou těm ostatním. Jednou jsem slyšela zajímavou definici: "Nejhorším typem neurózy je domnívat se, že já jsem normální, a podle této normy měřit druhé."

Jak je těžké vyjít ze svého maličkého světa a opustit tvrzení typu: "Knedlíky se vaří takhle" (protože se takhle dělaly u nás doma). "V katolickém kostele se na kytaru nehraje" (protože na to nejsme zvyklí; víme, že v Africe se hraje na bubny a dokonce se v kostele tancuje, a jak!) "Přijímat na ruku se nehodí!" (protože se to u nás nikdy nedělalo.)

 

Kamínek v botě

Jedna z nejčastějších námitek zní: proč se stále vracet k minulosti? Copak není třeba hledět dopředu? Nejlepší odpověď nalezneme v Božím slově: "...Pozorně jsem naslouchal a slyšel. Není v pořádku, co mluví, nikdo nelituje zla, jež spáchal, neřekne: - Čeho jsem se to dopustil! - Všichni se znovu dávají v běh jako kůň, který pádí do bitvy." (Jer 8,6) "...Těžkou ránu dcery mého lidu léčí lehkovážnými slovy: Pokoj, pokoj! Ale žádný pokoj není. Zastyděli se, že páchají ohavnosti? Ne ti se nestydí, neznají zahanbení. Proto padnou s padajícími..." (Jer 8,11-12)

Když mám v botě kamínek, je nejlepší přerušit chůzi, zout si botu a vysypat ho - a pak teprve pokračovat v cestě.

Samozřejmě je také možné tvářit se "jakoby nic", třeba proto, abychom se nezdržovali rozvazováním boty, vždyť spěcháme ke světlým zítřkům...

Takto lze ovšem postupovat jen omezenou dobu, potom se udělá bolavý puchýř. Zanedlouho i krvavý a nakonec se rána zanítí, noha opuchne a já se zastavit musím. Pořád, ale mohu trvat na "pozitivním" pohledu na věc, třeba si ze všech stran prohlížet svou botu a vychvalovat ji, že je značková, jak je pohodlná (což je jinak pravda), kolik mě stála... A nebo se mohu soustředit na své bolavé nohy a vzpomínat, kolik toho už ušly (a dodávat si tím naději, že to přece jen jít musí)... Mohu se také zaměřit na cestu před sebou, studovat mapu a počítat kilometry... a snít o tom, co by bylo, kdyby...

Nejlepší je však přece jen nejprve vyjmout z boty onen kamínek a potom dělat všechno to ostatní - zavázat si své perfektní boty, postavit se na nohy a vyrazit vpřed.

"...hříchy minulosti nám stále ještě bohužel dávají pocítit svou tíhu a přetrvávají jako mnohé pokušení do dneška. Je nutné je napravit a prosit přitom usilovně Krista o odpuštění." (terio...,34) "Minulost nás uzavřela do množství malých pravd a ghett, v nichž povadla křesťanská láska a bratrství. Nevyjdeme z nich, dokud v úplnosti a společně nezhodnotíme všechno dobré a zlé v minulosti nás všech. A dokud to nezúčtujeme z jedné strany upřímným pokáním za předky? a z druhé strany stejně upřímným odpuštěním.

Zpět (Vězení s klíčem uvnitř)