Úvahy poststopařské

Kdysi dávno jsem četl moc pěkný článeček, bohužel nevím kde. Nedávno jsem si na něj vzpomněl, protože jsem se z nedostatku jiného vhodného spojení ocitl u pravé krajnice, s očima upřenýma proti směru jízdy a s rukou vytrčenou do prostoru.

Ten, žel nenalezený, článeček se týkal právě stopování, a tak si říkám, že bych se mohl pokusit jej zde reprodukovat:

Člověk jde k silnici a čeká, kdo zastaví, Po chvilce čekání, kdy všichni řidiči zuřivě gestikulují asi v tom smyslu, že určitě jedou úplně jinam než vy, případně, že jsou plní, a nebo že mají skvrnitý tyfus, se stopař - křesťan začíná modlit. Vysílá k svému Otci naléhavé prosby, možná nejvroucnější motlitby za poslední půlrok...

Najednou jedno z aut podezřele zpomalí a stopař běží celý šťastný k němu. Nasedne a po chvilce začne přemýšlet, to mám ale štěstí. No taky jsem si vybral správné místo, no jo, vždyť taky nevypadám jako žádný vandrák. A vůbec, dobří lidé ještě nevymřeli....

MaŠ

INSPIRACE č.4 (18.6.99)