Ukázka z knihy

Přípitek zkušeného ďábla

Cit, který mám na mysli, je hluboké přesvědčení, které ponouká člověka, aby o sobě tvrdil: Já jsem stejně dobrý jako ty.

První a nejzřetelnější výhodou takového postupu je, že jse pacienta navedli, aby nastolil na ústřední trůn svého života věrohodnou, solidně znějící lež. Nemíním tím pouze, že jeho tvrzení je skutečně falešné, protože on se přece nerovná druhým lidem laskavostí, poctivostí a dobrým rozumem o nic víc, než se jim rovná svým vzrůstem nebo objemem pasu.

Požadavek rovnosti vznášejí výhradně takoví, kdo se považují v nějakém ohledu za horší. Vyjadřují jím přesně ono svědivé, palčivé, škubavé vědomí podřadnosti, kterou pacient odmítá přijmout.
A proto nenávidí. Ano, právě proto nenávidí všechno lepší v druhých, snižuje a špiní to, přeje si to zničit. Současně podezřívá každou pouhou odlišnost za projev nadřazenosti. Nikdo se od něj nesmí lišit hlasem, šaty, chováním, způsobem oddechu, výběrem jídla.

"Vida, tady je někdo, kdo mluví anglicky o hodně zřetelněji a libozvučněji než já - v tom vězí jedině sprosťáctví, arogance, snobská afektovanost.

Jen se podívejte, ten chlap tvrdí, že nemá rád horké párky - nepochybně se vytahuje, že pro něho nejsou dost vznešené."

Tento užitečný jev není sám o sobě nijak nový. Už tisíce let ho lidé znají, ovšem pod nálepkou Závist. Vtip je v tom, že dosud na něj pohlíželi jako na ten nejodpornější a taky nejkomičtější povahový rys. Ty, kteří si ho uvědomovali, vysloveně zahanboval. Příjemnou inovací v současné situaci je, že tenhle rys můžeme nyní sympaticky přizdobit, dodat mu ctihodnosti, by dokonce chvályhodnosti.

Čím? Právě oním zaklínadlem demokratický.
Pod heslem tohoto zaklínadla a jeho vlivem mohou ti, kdo jsou v určitém, nebo v každém ohledu horší, co nejhorlivěji a co nejúspěšněji usilovat o to, aby každého strhli na svou úroveň - nízkou úroveň.

Jsem informován, že mladí lidé v sobě potlačují zálibu v klasické hudbě nebo dobré literatuře jen proto, aby jim nebránila v demokratické uniformitě, ve snaze být jako ostatní. Ti, kteří by zatoužili být opravdu čestní, zdrženliví, slušní, střídmí, a kterým je nabídnuta Milost, jež by jim pomáhala toho dosáhnout, Milost raději odmítnou. Kdyby ji totiž přijali, možná by z nich udělala odlišné lidi, možná by je přiměla vyhýbat se způsobu života ostatních lidí,vytrhla by je ze soudržnosti, pokazila by jejich zapojení do party. Mohli by se stát (hrůza hrůzoucí!) individualisty.

Všechny tyhle uvedené úvahy shrnuje stručně prosba, kterou prý tuhle vysílala našemu Nepříteli jedna mladá žena: "Pane, udělej ze mě normální děvče dvacátého století!" Díky našemu úsilí ji dosud nedošlo, že tím vlastně navrhuje: "Udělej ze mě koketu, pitomečka, příživnici!"