Vždycky mi znova vyrazí dech
svěžest trávy
bělost květů
radost obětí
Každý rok stejně
a pokaždé znova
je jaro nové
už tisíce let
Vždycky mi znova vyrazí dech
smutek samoty
blízkost smrti
cena objeti
každý rok stejně
a pokaždé znova
je jaro stejné
už tisíce let
Jeho slova platí
se stejnou jistotou
s jakou jitro
navštíví noc
a teplo sluneční
zažene chlad
ránem jež každý den
dosvědčí znova
jistotu zvěsti
jež probouzí člověka
Jeho slova platí
ta slova se nemění
desítky staletí
po stovky let
Jeho slova platí
Bez tisíců armád
a zkušených makléřů
bez halasu davů
a frází verbířů
bez vět co puknou
než k cíli doletí
bez kamer
mluvčích a umělých dojetí
Ta slova platí
ta slova se nemění
desítky staletí
po stovky let
Melancholicky
Loutky Bohuslava MartinůKdyž den šustí deštěm
a klavír vykrajuje ticho
ze synkop ostýchavých
chvilku se zastavím
a zavolám smutek z not.
Jen tak si hrát
a mazlit se s rozmrzelým dnem
a vlastně se radovat
z kapek a odlesků
setkání v podvečer
chodívá po špičkách
Krajiny televizní
mobilní otazníky
Déšť tiše smývá slzy
jak rosu slanou
smutnou
Továrny na iluze
schované za sklem mluví
o pravdě politiků
a pánů s kontem
tučným
Kostely opuštěné
a hlavy bez paměti
v krajinách bez naděje
hovoří o člověku
hovoří o hledání
o stínech
bez naděje
Kostely opuštěné
a dávná slova mluví
o lásce o naději
milosti
bez odpustků
Kostely opuštěné
šeptají po paměti
o lásce bez iluzí
o světle
beze stínů
Kolem mého okna chodí lidé.
Někteří s úsměvem na tváři,
jiní se smutkem v očích.
Někteří se valí jako povodeň,
jiní se šourají obtíženi starostmi.
Někteří se smíchem mládí,
jiní s rancem prošlých let.
Někteří zaslepeni láskou
a jiní vztekem nenávistným
Kolem mého okna chodí lidé
a na kříži umřel člověk.
v nelidských bolestech,
přibit ke dřevu,
vystaven lidem zevlujícím.
Byla to krátká smrt,
alespoň Pilát čekal delší.
Dějiny jsou často měněny
v kratičkých okamžicích.
Kolem mého okna chodí lidé
rozesmátí
a na kříži umřel člověk.
To není marnost,
to je dar...
Modlitby se odráží od stropu
a padají zpět
jek šedé můry
zmámené světlem
Jsem sám
a čas se vleče
jak hlemýžď
s příliš těžkou ulitou
Jsem sám
ve světě osamělých lidí
kteří zapomněli volat
i v časech soužení
Jsem sám
a čekám
ztracený v labyrintu slov
Jsem sám
a prázdno
vykrajuje myšlenky zatoulané
Jsem sám
Jen budík odpočítává
vteřiny věčnosti
Jsem sám
ve světě zázraků
Jsem sám?
V rádiu hrajou jazz
a mě je blaze,
protože hudba je balzám
alespoň některá...
Moc jsem si přál
poslouchat jej s tebou
moje neznámá...
Byla v tom radost,
smích
a v očích slzy,
tak tiše,
a přece s vervou,
beze slov
v posledním zapomenutém tónu...
Až se jednou sejdem
poslechnem si Stivína,
má neznámá...
I když jsi jen sen
co se neplní...
Tak povídá se v pověstech,
že černou střídá bílá,
však den ze dne
malé poznání nosí,
že šedá tak často
zdobí všednost denní.
Tak černá šedou střídá
a soudce jak frází
pravdou plýtvá,
o pravdě mluví
a pravdou hřímá.
Tak často
zkušenost nám velí,
že šedou černá střídá.
Bez uzardění.
Jen s frází odranou
o napravení mluví.
Šedá vládne světu
a černá kontrast její.
Já znám jinou barvu
vždyť bílá není
jen vylhaná z pověstí.
Nevím proč takovým
kouzlem ti je
čím svázal ti myšlenky
čím tebe omámil
Chtěl bych tě varovat
před bláznem toulavým
on hlavu má v oblacích
a do kapes hluboko
on neumí naslouchat
bolestem druhých
a hledá složitost
i v kapičce rosy
On nechodí nikdy včas
pak vymýšlí výmluvy
a rozhází všechno
co pečlivě poskládáš
On prostě není
pro tebe partie
věř mi
a neváhej
vždyť jsem to já!
Jdou se spolu vyspat
a maj v tom klid
a tvrdí světu do očí,
že zažívají štěstí.
Až jiným směrem zavelí
ten nezkrocený cit,
pak sbalí kufry,
rozdělí se...
Že prý maj v tom klid.
Pak třeba jednou nečekaně,
omylem, vždyť to se stává,
počne se nový život
v skrytu.
Tak svadbu rychle uspořádat,
s potřebnou pompou,
ať všichni vidí...
Maj v tom klid,
tak tedy sláva.
Až jiným směrem zavelí
ten nezkrocený cit,
pak sbalí kufry,
rozdělí se...
Až jiným směrem zavelí
ten nezkrocený cit,
o dítě svorně rozdělí se
a maj v tom klid...
vždyť to se stává...
Psala jsi tu báseň pro mě?
Nevím...
Ač logika buší do mé hlavy
a říká, že to nemůže být jinak,
nevím...
Jak ozvěnou přicházejí
pochyby stokrát rozházené,
já nevím...
Možná jsi psala
tuhle báseň pro mě
a já se začínám bát,
o tebe
moje milá lásko,
o tebe,
protože mám tě rád.
A proto,
proto právě,
schovej si verše pod kabát
a nech sny snění,
vždyť neumím ti tolik dát.
Já jsem jak princ,
ten z Nemanic.
Já budu žít dál
jen ve tvých snech,
tam
tam jsem lepší.
Historie se opakuje
jde se dál
Zas budem hrát hru
podivnou
na psa a kočku
tak jako vždycky
Tahle hra nekončí se
ve sladkém finále
s pachutí romantických blafů
Vždyť spíše nežli drama
je to fraška odraná
postmoderní
rozervaná
s nejasným obsahem
a cílem čekaným
každý den stejně
Tak jde se dál
zas budeš můza má
já frašek král
Beránku Boží,
ty, který snímáš hříchy světa,
smiluj se nad námi.
Beránku Boží,
ty, který znáš
každý můj čin,
i slovo a myšlenku...
Beránku Boží,
ty, který jsi prošel
křivolakými uličkami Jeruzaléma
s mým křížem
na svých ramenou...
Beránku boží,
ty, který jsi zemřel v opuštění
zatímco svět se pomalu opíjel,
vraždil a nenáviděl,
smiluj se nad námi.
Neboť tvé jest království,
i moc,
i sláva,
Slova
jsou někdy míň
než slova
Cesta na Kalvárii
možná nebyla
nejdelší z cest
Jeho život
se možná nemůže rovnat
životu asketických starců
Jeho smrt
možná nebyla nejimpozantnější podívanou
na Blízkém východě
Nejdůležitější věci
totiž nemusí být vidět
Alespoň ne očima...
INSPIRACE č.7 (21.4.2000)
