Podivný host,
ztracený,
opuštěný,
tichý,
odhozený.
Podpatky chodců
drtí na prášek
všechny krásy světa.
Podivný host,
ztracený,
opuštěný,
tichý,
odhozený
zežloutlý list
podzimní,
co si jím vítr hází.
Mlha a chlad
prázdnotu utápí
a kapky deště
monotónně
buší
do starých sudů
prorezlých.
Další den
prožitý na cestě.
Horizontály polí
promočené
mlčí
do šedí stínů
rozlitých.
Krajinu pocitů
silnice pustá
s pachutí žížal
přejetých
barví
sychravou tuší
podivnou.
Uprostřed
světa
stojíme na cestě
na cestě k tobě
Bože.
Poesie
to je tajemství
poesie
to je otázka
podivný klaun
s nosem natlučeným
co stále znova
zkouší
uchopit nekonečno
spatřit svět
v kapce rosy
uhlídat lásku
v zákoutí pohledů
uslyšet ticho
v hukotu života
pohladit krásou
tam
kde se nehledá
v pustině lidí
na místě smutnění
v samotě vztahů
studní
zasypaných
Na módní přehlídce
žluté a zářivé
stromy jak tanečnice
krásné a rozmarné
stály tu s grácií.
Jen ševel novinek
porůznu vyslechnutých
nesly se parketem
minul ten čas.
S pohledem sklíčeným
nahé a bezbranné
se studem tázavým
tiché a zraněné
stojí dnes opodál.
Jen cáry sametu
po zemi poházené
žalují mlčky
vítr zvědavý.
Tisíce vět
jak tanců obřadních,
co stále znova
blíž či dál
s lehkými dotyky studu
okolo krouží
Tisíce vět
a kapky perel
v tichu poztrácených
s bolestí tázavou
do nočního chladu
čekají a mlčí
Tisíce vět
jen slůvka dvě schází
tisíce snů
jen stopy zůstaly
a zvony mlčí
jen stromy šeptaly
slova rozloučení.
Chtěl bych napsat báseň,
která
uchopí svět
a setře hrany
rozlije světlo
a osuší slzy
slovem Slova
Chtěl bych napsat takovou báseň
a mlčím
neschopen slov
neznalý vět
pomalý k slyšení
a posedlý mluvením
slovem bez Slova
Přečíst jména všech českých židů
umučených za druhé světové války
by trvalo šest dní
a šest nocí.
Jméno
a příjmení,
narozen
a zemřel,
počátek
a konec,
nic víc
a stále znova
Šest dní
a šest nocí
Ze všech míst
Bö
hmen und Mä
hren,
dvorů a vsí
a městeček ospalých
přišli a odešli
pod hvězdou Davidovou.
Šest dní
a šest nocí
jméno
a příjmení,
narozen
a zemřel,
počátek
a konec,
nic víc
a stále znova
Šest dní
a šest nocí
Kolik radostí
a smutků,
lásek
a nenávistí,
jistot
a slov nevyřčených,
strachu šíleného
Šest dní
a šest nocí
jméno
a příjmení,
narozen
a zemřel,
počátek
a konec,
nic víc
a stále znova
Šest dní
a šest nocí
Kolik plánů
Smělých,
kolik talentu
i píle,
kolik
hudby
neslyšené
Šest dní
a šest nocí
jméno
a příjmení,
narozen
a zemřel,
počátek
a konec,
nic víc
a stále znova
Šest dní
a šest nocí
Otec,
matka,
syn
či dcera,
tušené nitky
vztahů
přervaných
Šest dní
a šest nocí
jméno
a příjmení,
narozen
a zemřel,
počátek
a konec,
nic víc
a stále znova
Šest dní
a šest nocí
Jen prázdný prostor
tušený v blízkosti,
světy, které zmizí
s konečným řešením,
jen seznamy jmen,
nic míň
Šoa
Šest dní
a šest nocí.
Až bílá půjdeš k oltáři,
nebudu se smát
Až bílá půjdeš k oltáři,
tak vzpomenu si snad
Až bílá půjdeš k oltáři,
na chvíle minulé
Až bílá půjdeš k oltáři,
na verše zraněné
Až minou ty dny radosti,
až promění se ve všednost,
až zaplaví tě starosti
a obklopí tě průměrnost,
snad vzpomeneš si se smutkem
na ztraceného blázna,
co psal dopisy toulavé
jak tóny od pijána,
co dát ti toužil mnohem víc
než obyčejnou nudu,
než všední všednost šedivou,
než život z pod kadlubu
Bílá jsi šla k oltáři,
já neuměl se smát
Bílá jsi šla k oltáři,
já vzpoměl jsem si snad
Ty bílá jsi šla k oltáři,
na chvíle minulé
Když bílá jsi šla k oltáři,
na verše zraněné
Zavoláš
a uslyšíš
ticho
Zavoláš
a uslyšíš
ticho
Zavoláš
a uslyšíš
tu jsem
Jsi tady
Dělí nás jen pár kroků
A přece jsi tak neskonale
daleko
Poslouchej ozvěnu
tisíců vět,
rytmus staletí,
poselství běd.
Zapřeme poprvé,
podruhé,
potřetí,
bez studu,
s úsměvem,
smutek už neletí.
V podivný hukot
nástěnných hodin,
ve zprávy rozhlasu,
v útržky novin
vpíjí se pohled,
co zahlédl Petr
na zlomek vteřiny,
než zaklonil tvář.
Ten pohled miluje,
chápe a promíjí
tisíce zapření
po stovky let,
ve stovce pohledů,
co zahlédl Petr
na zlomek vteřiny,
než zaklonil tvář.
Očistit z květů prach
a zbourat přehrady,
rozházet smutků pel
a trýzní zábrany,
vznést se až nad obzor,
jak umí ptáci,
poznat a pochopit
bez prázdných frází,
že není žádných hor
bez stezky k překonání.
Vznést se až nad obzor,
uslyšet v tichu,
že není klubka spor
bez nitky k rozmotání.
Vznést se až nad obzor,
pochopit v tichu,
očistit z květů prach
a zbourat přehrady,
rozházet smutků pel
a trýzní zábrany,
láskou!
Ráno jak panna pohledná čistá
Ráno se probudilo
a ještě ospalé
za doprovodu skřivanů
a drozdů
protírá si oči.
Ráno
ještě oblečené
do noční košilky
utkané z mlh
zakrývající
tajemná
údolí
Ráno
vonící máslem
a koláči
čajem
z dalekého
Cejlonu
Jaký bude den
který se počíná
zrovna
takhle?
