Bílá tma
jitra ospalého
a vše se topí
v záplavě smutků
Jen blízkost vykrajuje
obrysy domů,
stíny postav,
světla vlaků
Blízcí vzdálení
vzdálení blízcí
Stromů stín
cesta prošlapaná
strniště šedí
bezbarvost očí
Chtít vidět dál
to bláznů požehnání,
milost nesmírná,
dar Kristův
Cestou od tebe
dnem sychravým
v srdci měl jaro
a otázek mráz.
Opilý slyšeným,
nemocný tušeným,
bloudící viděným
v myšlenkách svých.
Uměl by milovat
a říkat: Mám tě rád,
uměl by naslouchat
ve smutcích tvých?
Však není Caesar,
ale obchodník podivný,
co nabízí málo
a neumí brát.
Pak topě se v splínech svých
pochopí snad
proč smůlu stále má,
proč tisíckrát.
Holá a bezbranná
ulice bez stromů,
motýl,
kterému otrhali křídla.
Jen místy
v prachu leží
pahýly stromů
staletých
a v kypré půdě
rozryté
buldozerů
stopy.
Snad pro rozmar architekta
pravítkem poroučejícího
stromům
nepohodlným.
Dívali jsme se z okna
vlaku jedoucího,
stébla trav
si šeptala novinky
přinesené větrem.
Stoupla sis ke mně blíž,
snad omylem,
snad schválně.
Já věděl chvíli,
že tě mám rád.
Toužil jsem
pohladit vlasy tvoje,
obejmout,
políbit
tebe.
Černá křídla vzpomínek
na minulé,
na to budoucí,
pápěří činů cítěných
odehnala.
Tak zpíval jsem si potichu
písničky od Hlase,
potichu Nahlas
poslouchal šepot trav
a věděl,
že lidé se
míjejí.
Skloněný před tebou, Pane,
Tichý,
Očištěný,
obmytý
tvou krví
Stojím před tebou, Pane,
s vědomím,
že tak
nás chceš mít,
tak jsi nás stvořil
Bez schopnosti
nelásky,
pýchy
a vlastních zásluh
Pak ať jdu dál
s tebou, Pane,
a netrhám nitky
tvé lásky
otrávenými šípy hříchu,
který neumí nic míň
než zabíjet
a ničit
Pokoj flegmatiků
stoiků a snílků
pokoj nevěstek a
továrníků
pokoj spáčů
nevidomých
Pokoj travičů studní
a paličů nadějí
pokoj pojišťovacích agentů
komiků
a psychiatrů
bezejmenných
Pokoj státníků
filosofů a udavačů
pokoj diktátorů
bavičů
a generálů
bojechtivých
Pokoj chytráků
tupců a prospěchářů
pokoj manažerů
reklamních agentů
a ostřelovačů
sarajevských
Pokoj vám!
Včera v noci
ke mně přišel ďábel.
Nabídky nechutné
filozofů, básníků,
vědců,
lidí zbloudilých.
Včera v noci
volal jsem Pána
tmou půlnoční
se strachem, bolestí,
nejistotou
proseb úpěnlivých.
Ráno znovu vyšlo slunce...
V šelestu noci počíná se
ten koncert
tisíců hrdel
ptačích.
Ještě je tma
a oni už ví
o novém dni,
který se zrodí.
Jak jitro
vykrojí
obrysy stromů,
stíny skal,
cestiček pramínky.
Jak slunce zlatí
vrcholky smrků,
jak na pruhy trhá
cáry mlh.
Jak stoupá kotouč sluneční
a zahřívá zemi
lačnou jeho svitu,
nocí zmámenou.
Jak prchají tmy stále níž
a trávy nastavují listy svoje
orosené
světlu vstříc.
Jak tisíce kapek
rosy chladivé
zář neskonalou
zračí.
A člověk neumí víc
než Bohu poděkovat,
říct:
Jak neskonalá je
moudrost tvoje.
Z mého okna vidím
starý hrad.
Někdy světlem oděný,
jindy smutný,
temný.
Hledí do kraje
zadumaně
otvory svých
očí
nezasklených,
pamatujíc doby
rytířů a králů,
panošů a starců,
hrdinů
minulých.
Pradávných dob,
kdy lidé vzhlíželi k němu
s bázní
i s nadějí
tázavou.
Mocní sestoupili níž.
Známe je důvěrně
pohledem čoček
kamer
zvědavých.
S nostalgií turistů
procházíme síně hradní
a sníme svůj sen
o mocných
spravedlivých.
Prý bylo líp
tenkrát
v době hradů,
králů a písní
rozmarných.
Lžem sami sobě
do očí,
víc než rozum snáší.
Jak utéci době
poslední?
Však přes klenbu věků
stále zní
ta zpráva nevšední
o králi
králů.
Odjíždím
z města kamenů a hlíny
táhlých kopců
a lidí známých
tkalcoven
a vilek v zahradách
trubiček
a večerů melancholických
Odjíždím
a slunce zlatí tisíce obláčků,
to divadlo nevšední.
jak z obrazů Rubensových,
ukolébán k usínání
večerem srpnovým
s vlhkostí luk
a polí zoraných
Odjíždím
a čekám
na tebe,
Pane
Divný to byl pár
jednu držel za ruku
a druhou objímal
on nespal sám
vždyť žen je víc
než
člověk sám by spočítal
a kolik na výběr
moc
snad tisíce
miliony
jen vybrat si
a neskrblit
pak bez sentimentu
jen odhodit
jak s prádlem použitým
a dál zas jít
s úsměvem
čistý růžolící
umytý...
Jen jedno mu snad
trochu
vadí
ta špína v srdci
ta bolí
pálí
ten smutek
až mrazí
ten zima
prázdná
pustá
nezahojí
(věnováno Joaguinu Rodrigovi)
Dnes jsem slyšel vaši hudbu
a mohu,
smím?
vám
povědět
snad,
že říká mi znovu
o Bohu víc
než
světa
moudrost
lidí
učených
Znal-li jste Pána,
to nevím, sic,
však
jedno vím
a vědět budu,
že on je dárcem,
co partitury vaše zlatí,
tím jasem
neskonalým,
co prožívat dá
dotýkat se
nebe
Lavička tichá,
smutná,
opuštěná
stojí
s melancholií rozjímavou
Všech barev
podzimu
záplava,
pláčem
promočená,
jak kapky buší
do listů
poztrácených
a stromy okázale
mlčí
Snad ve vzpomínce
jara
zrození
Mlčí
do vůně
tlejícího listí
Mlčí
s jistotou,
že
nové jaro přijde
