|
|
Václav Vojtský
Soumrak
Mlčíc i na Golgotě,
pršel déšť a potom slova:
Odpusť jim, neboť nevědí co činí...
Mluvil On bez hřímajícího průvodu
blesků a orlů potáceje se,
mezi hrůzou a krásou kříže
jako v dveřích otevřených.
Přibit pohořím tíhy,
zůstala tvář žalu a stmívalo se
Jen pod nohama v hloubce závratné
země šlépějemi obolavěná,
žalostně se přelévaly proudy křiku
nenávistného.
Říkáte, že venku začíná mráz...
A přece s nimi rozmlouvá v nářečí zdejšího kraje,
plného velkých polí a vinic,
tvrdých mozolů a vlastních plodů
za své přičinění s vůní mastného vánku
olivového.
Úsvit který štěbetá
Vítr opíraje se o listy mluvících
korun diriguje zpěv,
nevadí, že každý je jiný...
Jedle, dub, osika, vše zpívá
stejným šumem svobody Ducha.
A právě teď v květnu,
roje jabloňových sluncí,
větší než malá včela
zjevují se před zraky probuzeného
jara.
Aby řekli mě i Tobě, žasni nad krásou
a obdivuj...
Nevrátí se krásná chvíle,
jen tedy uchop úžas v srdce svoje,
svobodně se nadechni
s výdechem vykřič: Jsem Kristův!
Opředený hlas pavoučí péči,
se ale teprve léčí.
Osamocený uprostřed pole,
sluneční paprsky - výchovné hole
v ústech je sucho - nádherné lány,
kolem je pusto a přec živá je smrt
Boží mocí.
Život sténá pod neustálou proměnou
svlékání, čelem obraceje se v úsvit
který štěbetá...
Milost
Zavázal jsem se Ti sliby,
udělal vše co bylo třeba,
aby jsi mi odpustil.
Hlína hozena v širý kraj
proměněna v trní se nevrátila
v jasný sad.
Znovu jsem však selhal a všechno
je pryč.
Kolotoč začíná znova,
zapomínaje, že nejsi odpouštěcí
automat.
Automat, který pracuje bez poruchy.
Opět klekám k modlitbě,
vlažný s přáním čemu se říká
sebespokojené svědomí.
Nevidím, že v tu chvíli Ti vojáci
vyorali o jeden šrám navíc
pro mnou brázdu.
A Ty jsi smutně oddychoval,
tělo krvácelo a se soucitem ve tváři
díval ses za mlžný opar
s velkým zarmoucením.
Ve zdech v nichž se rozhoduje,
kolem pluhu stojí smutní bratří...
Zapomenuté kouty
Někdy mi stačí jen poslouchat
a jen tak tlachat,
vidět úsměv, slyšet smích.
Prohmatat každou kapku vzduchu
prožít byť krátkou vteřinu
zmlklé mysli.
Ano, mluvím o sobě, o světě nitra
kam zná cestu jen lidská touha.
Víš po čem touží?
Toužím protnout labyrint bodláčí,
v zahradách posledních jeřabin,
jež ptáci, kterých je zde plno,
jich nenašli.
Neztrácím naději říci těm jež miluji
vlídné slovo,
přesto, že dunivý tikot hodin
hrozí výbuchem a já v horečném chvatu
tluču na dveře zázraku.
Jaká lítost může padnout na člověka
z onoho dvojslabičného slova láska,
které bývá přemíláno všemi ústy
zhrublých mluvobijců.
Teď a v tuto chvíli jdu na rampu
veřejného mínění a před Tebe...
To proto než opět den zajat do svých
hodinových opratí
zahladí Tvůj třpyt.
Pane, čekám na Tvé znovuobjevení.
Proti proudu
Úpění lásky,
tiše a neznatelně vrývá stopu do tváře,
v tom černém brodu proměn všech,
aby nezmizelo to drtivé brnění krásy
nesoucí stébel zpěv.
Utichají všechny lomozy země,
a chvat hodin pomaleji utíká než
balvanů zrání,
pomalost pak rychlejší než blesk.
Jenom babylonská věž křiku,
vzdorujíce hluchotě hyacintů v parku,
dopřává velehorám ticha vyniknout.
Kapka z Niagary událostí ukazuje
skutečnosti mnohé,
ne však pravdu jedinou.
Vzduch nabitý slovy, co vyřčena včera
ztrácí se v nedohlednu smutných pohledů
a vzdechů kamenných.
Hle, to co mi dává sílu
překlenout minulost temnou
a přítomnosti zbraněmi řinčící,
je majestát dokonání slavného
v Tobě Kriste mé úpění lásky...
Zástup zastoupených
S nezbytnou dávkou drzosti
na nás haleká ledový krunýř smrti,
žádající tanec, stále se opakující
v pravidelných dotycích ohně a potom ničeho.
V mysli už nic není,
vyčerpané paže visící směrem dolů
mluví svou nečinností nanejvýše jasně
o zmatku všech smyslů,
prázdných očí a smutné matce.
Matce jež ani brány pekelné nepřemohou.
Denně jsme pro Tebe vydáváni na smrt,
jsme jako ovoce určené na porážku,
bezradné v zoufalství, sráženy do kolen
v kaluže neporažení,
pronásledovány představami a skutky
a dalšími myšlenkami...
Neopuštěny.
Křižovány utrpením vlastních nepřátel,
bity svým malomocenstvím a přesto
to všechno za tělo Kristovo,
nechtěný obraz bičování s jizvami a strupy
táhnoucí se jako pečeť zjevení v tomto čase
zástupu zastoupených.
Ty jsi řekl, zůstanete nepřemoženy
Signum
tenké vlákénko
tříska v oku,
záclona v okně
a trám uvnitř duše.
Nelze ji prohlédnout
tu krásnou mlhu,
všichni jsou v sedě
a chtějí zlatá křídla
bronzové svíce,
vysokou věž z pravé mědi
jež křičí navzdor času
a větru směrům.
Co si přát více?
Ó přelevná nadutosti,
kolik pomníků
hodláš si postavit.
Ať kamení promluví
Až jednou promluví to němé pokolení
horstev,
až vítr zaduje v stříbrnou nitku
vah,
a vše stichne a jen děsů spěch
zavolá,
lidu už nebude.
Až konečně to množství přetaví se
v polozbořené hradby a potupa
promění se
v město to pravé,
už nebude třeba toho přelhávání srdce,
neboť přísvit Svaté přítomnosti
tu je.
A zvony vyzvánějí z blízka
na samém srázu věčnosti,
jakoby scéna už končila,
Tu můj Bože přec kamení promlouvá
v útrpné svědectví krvavého děje pro člověka.
Pro Něho
Přišla a odešla,
jedna anonymně oděná.
Mezitím hodila trochu trošky,
pro dílo malého skutku,
se srdcem volajícím: Budu živá!
Budu živa z ničeho a tak bohatá.
Přišla a odešla anonymně oděná...
zbohacena tím co roste rozdáváním
jako čtyrák.
Přišla a odešla,
oděna v šarlat se jménem na čele,
pro čtyrák oběti na věčnost zůstávat.
Proč?
Nebyla troškař!
O naději
Jsem tu a Ty jsi zde též.
Miluješ mne a já miluji Tebe.
To jediné dávající smysl i šanci
kolosu smrti,
vydat počet pravdy osvobozujícího.
Stojíš svislý jako žal
k vodorovné bolesti země mumlající
teskně: Dejte nám Krista.
Se smutným soucitem v pohledu kolíš
odpůrce řinčivých prohlašování a slov,
v tábořiště řečí marných a marné krve
do nebe volající o naději.
Pro domovské právo ráje do všech dní,
touží lidstvo vztáhnout ruce,
drcené balvany dvěma.
Balvany nemohoucnosti a touhy,
probouzející účast na zániku nářku
v tichosti srdce Tvého při lámání chleba
pozvedajíce pohár krve pro kus života
v nás.
Nacházíme ticho, za kterým nás
čekáš...
Vypravuj mi...
Mám v sobě chaos Pane,
a přece jasnou vizi
všudypřítomné přítomnosti
převyšující každou příchozí myšlenku,
která nepřináší úlevu,
nýbrž, zvěstuje množství prázdných gest.
Jen opakuj své staré výtky,
prosím, však neprodlužuj tento obřad.
Lámou se mi křídla hasnoucí naděje,
jíž se trestá vzpoura marnotratných synů.
Pane Ježíši, nenech mne zapomenout,
neboť necháš-li,
strach je jediná jistota, která následuje.
Vypravuj mi něco pro zasmání,
skoro jsem to už zapomněl...
Dávno jsem všechno vykřikl,
ztratil lesk každého slova.
Matná troska zahanbujícho mlčení
zůstala uvnitř,
že minul jsem místa posvěcená utrpením,
dominantu mého setkání s Tebou v druhých.
A to je pravda.
Moje velká pravda.
Pane...
Touží
velebím vůni promočené země
a důstojný hlas nebe,
jen smutný večer v meluzíně
lidských tužeb nese dál
píseň vzdorného nevděku.
Není jisté jestli zvony vyzvánějí
k posvěcení nových ztrát
nebo starých nálezů.
Poryv větru na duši, to neúnavné znamení
nejistoty dává tušit zloděje dechu
i chleba kterého nevidíme.
Celé nebe pláče a s ním modlící se procesí,
jejichž prosby mlčky sledují
to mé malé a těžkopádné,
vonící a přeci sestupující ztišení
v hlahol tajemné tiché radosti.
Nová veličina bije do strun,
to Bůh touží
a jeho soud se ustanovuje.
Tyto básně pochází ze sbírky Zdi Antonijské, v případě vašeho zájmu si tuto sbírku u mne můžete za velmi mírný peníz objednat.(pozn. MaŠ)
Ilustrace také pochází z výše zmíněné sbírky. Jejich autorkou je Petra Študlarová.
INSPIRACE č.6 (22.12.99)
